Tisíce fanoušků tleskaly Dobiašovi
Jedním z vrcholů Vánoc s Klokanem bylo blahopřání Karolu Dobiašovi k jeho šedesátým narozeninám. Legendární Karolko předvedl na pódiu tisícům fanoušků nožicky ve stoje, nožičky v sedě a dokázal, že v šedesáti mu to stále kope. "Právě jsem se vrátil z fotbalu, stále hraju, snažím se," usmíval se Karol Dobiaš. Od klubu dostal dres se svým číslem 4, zelenobílý dort a stříbrné hodinky s vyrytým znakem Bohemians. Oslava Dobiašových narozenin byla krásným zpestřením vánoční soboty, která zaplnila Ďolíček. Do zástupu gratulantů se zařadily další stovky fanoušků.
Karol Dobiaš – to byl a ještě stále je vyhlášený technik s báječnou, přesnou, vtipnou přihrávkou, výborný hlavičkář. A rváč v tom nejlepším smyslu slova. O konečný úspěch se bil v každém zápase opravdu až do posledního hvizdu. V mistráku, stejně jako na tréninku. Karol býval velkou hvězdou trnavského Spartaku. V soutěžním ročníku 1970-71 ho fotbaloví novináři zvolili Fotbalistou roku. Za Trnavu odehrál 277 prvoligových utkání.
Rok předtím, než se – už skoro třicátník – objevil u Botiče, vstřelil ve finále mistrovství Evropy vedoucí gól Československa proti Německu. Jak touhle povedenou střelou, tak i znamenitým výkonem se zasloužil o celkové prvenství našeho týmu a domů na západní Slovensko si přivezl zlatou medaili evropského šampióna – podobně jako Tonda Panenka do Prahy. V Trnavě mu pak přestup do Vršovic dlouho nemohli zapomenout, kdykoli se tam na hřišti v zelenobílém objevil, musel si vyslechnout hromový pískot a spršku nelichotivých slov. Zato u Botiče vzbudil jeho příchod velká očekávání – a budiž řečeno, že Karol veškeré naděje do něj vkládané bohatě splnil.
Historickou zajímavostí je skutečnost, že když v roce 1976 funkcionáři Bohemky sjednávali příchod trenéra Pospíchala z Plzně, slíbili, že za rok se mu v Ďolíčku bude hlásit – právě Dobiaš! Dokonce mu navrhli, že pokud se jim tenhle přestup nepovede, může pospíchal klidně roztrhat trenérskou smlouvu s Bohémkou a odejít, kam se mu zachce.
Ale Pospíchal po roce zůstal – a zůstal rád. Protože Karol se u Botiče opravdu v létě objevil.
Sám Dobiaš se v almanachu vydaném k osmdesátému výročí vzniku Bohemky vyznal: „Odešel jsem z Trnavy, z atmosféry rozladění a nesouladu, do Prahy, abych zde otevřel úplně jinou fotbalovou knížku, v níž je ještě radost. Dvanáct let v jednom mužstvu je přece jen někdy příliš… A v Ďolíčku jsem se skoro hned cítil jako doma, atmosféra mezi funkcionáři i hráči byla příjemná, žádné kožené, škrobené nebo rivalské vztahy. Bylo mi milé cítit, že si mne váží a dávají mi to najevo – hráči si mne zvolili kapitánem, a tak nějak z toho vyplynula moje úloha ‚šéfa‘ na hřišti, nejen tehdy, když je třeba jít za rozhodčím. V takovém ovzduší fotbalista úplně spontánně získá pocit, že tomuhle mužstvu musí odevzdat maximum. Snažil jsem se o to ty tři toky poctivě a zažil jsem při tom ještě hodně hráčské radosti, která v Trnavě už přece jenom nebyla taková…“
Kapitán mužstva v rozhovorech pro tisk, rozhlas i televizi často zdůrazňoval, že v Bohemce si po fotbalové stránce nejvíc rozumí s brankářem Hruškou a taky s Panenkou, Svatoplukem Bouškou, Bičovským, Prokešem, Valentem i Čermákem. Nijak se však nepovyšoval nad mladíky, kteří do Vršovic přicházeli.
V roce 1980 se Karol s Ďolíčem a s Bohemkou loučil – měl za sebou 67 prvoligových zápasů v dresu s emblémem klokana, nastřílel v nich devět gólů.
Za československou reprezentaci odehrál Karol Dobiaš celkem 67 utkání – osm z nich už jako hráč Bohemians. V análech je zapsáno také jeho šest reprezentačních branek.
Z Vršovic Dobiaš zamířil na zahraniční angažmá do belgického Lokernu, kde tehdy trénoval někdejší československý reprezentant Josef Vacenovský. A když se pak Karol vrátil zpátky do vlasti, nebylo to do Trnavy, ale do Prahy, kde našel nový domov. jeho „českoslovenština“, kterou dosud mluví, je skoro nenapodobitelná!
Po určitou dobu vedl jako trenér i B-tým Bohemky. V současnosti patří Karol Dobiaš k výrazným osobnostem staré gardy Bohemians 1905.
použity materiály z knížky Bohemka milovaná a znovuzrozená